Ještě pořád se nacházíme v adventní době. Ovšem zanedlouho budeme už doma se všemi svými blízkými a budeme se snažit, abychom dobře zvládli nejvýjimečnější den a večer v roce. A i když ten den nebudeme třeba vyhlížet Božího syna v jeslích nebo nepocítíme radost z toho, že se naplnilo dávné proroctví o příchodu Spasitele, přesto budeme citliví na nespravedlnost, hněv i nelásku.
Narození Ježíše z Nazareta bylo zrození Boží milosti pro každého člověka, neboť je psáno: Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, pro svou velikou lásku, kterou nás miloval, i když jsme byli mrtvi pro svá provinění, obživil nás spolu s Kristem (…) a spolu s ním nás probudil k životu. (Ef2, 4-6a)
K jakému životu nás probudil? Co je to za život zrozený z víry v Mesiáše? K čemu se máme jako spáči probudit? K čemu se máme nově narodit? Byli jsme bez Boha a bez naděje, byli jsme cizinci a přistěhovalci, ale teď můžeme díky víře v Krista někam patřit, neboť apoštol Pavel v listu Efezským říká, že jsme spoluobčané svatých a patříme do Boží rodiny. (Ef 2, 19) Máme se narodit do Boží rodiny, která je propojena Kristem. Jako bychom se my mohli narodit v betlémských stájích a dorůstat do Kristovy podoby, přivlastňovat si Jeho vnímání člověka, Jeho způsob, jak člověka milovat.
Pak můžeme být i nadále více citliví na nespravedlnost, hněv i nelásku, ale už ne bezmocně, odevzdaně či zraněně, nýbrž zakořeněni v Kristově lásce můžeme samotného Boha žádat o nápravu věcí lidských, o Boží přítomnost v našich životech, v životech okolo nás i v životech vzdálenějších. Bohu na nás záleží, na každém z nás. Vždyť u lože narozeného Krista Ježíše andělé pěli sláva Bohu na nebi a pokoj lidem, na kterých spočívá Boží zalíbení.
Kéž prožijeme šířku i délku, výšku i hloubku Kristova příchodu na zem, kéž se dotkneme lásky a naděje, kterou oslavujeme o Vánocích, kéž jsme požehnáni Tím, který přichází.
