Jsem doma. Mám tři děti, kterým byla uzavřena škola, a tedy nyní je v první řadě mou povinností se o ně postarat. Požádala jsem o ošetřovné na nejmladší dceru a den co den se kuchyňský stůl stává prostorem pro první, třetí a pátou třídu. Zprvu jsme bývali dost ve skluzu, ale už jsme našli společný rytmus dělání úkolů, takže je více času už i na cvičení na hudební nástroje i na četbu knih a dětské hry. Máme za domem malinký uzavřený dvoreček, a tak i možnost pobýt venku je splněna.
Jak prožíváme jako rodina karanténu? Pokojně. Nezatěžujeme děti zprávami o koronaviru a my dospělí si hlídáme psychohygienu: nesledujeme celý den zprávy, přesto jsme v obraze. A modlíme se. Za lidi uzavřené v karanténě, za známé, za naše vlastní nemocné, za uvězněné. Jsme v kontaktu s našimi blízkými a snažíme se chválit a děkovat za to, co skrze ně putuje nám i jiným (půjčení hraček, šití roušek, poslání vtipu). Čteme víc Bibli a mluvíme častěji s Bohem. O trochu víc posloucháme Rádio7, které přináší naději a šíří pokoj.
Moje povolání je psychoterapeutka v jedné maličké Diakonii v Brně. Jaké je moje místo v době karantény zde? Takové, jaké si vyžádala situace. Jakmile byla vyhlášena karanténa, bylo potřeba ihned kontaktovat všechny klienty a zjistit, jestli jsou v pořádku a co prožívají. Nabídla jsem online konzultace, ale pro nikoho to nebylo to pravé ořechové, a tedy jsme se dohodli na tom, že budeme dál v písemném kontaktu a sejdeme se až po skončení karantény. Být spolu tváří v tvář, slyšet, jak druhý dýchá, vnímat jej v místnosti a vciťovat se do něj, to po Skypu skutečně nejde. Když jsou dva spolu, vytvářejí atmosféru v celé místnosti – a jde ji vycítit, když náhodou vnikne někdo třetí. Možná to znáte: vstoupíte do kavárny a buď je vám tam dobře, nebo něco nevyjádřitelného ruší. Celé osazenstvo kavárny se totiž nevědomky ovlivňuje…
Moje práce v Diakonii není ovšem jen terapeutická, ještě je v ní část pastorační (péče o tělo, duši a ducha). Jenomže co dělat, když musím být doma s dětmi a věnovat se jim? Co naši senioři, kterým se různými způsoby pastoračně věnujeme? Tady se ukazuje, jak je dobré, když je Diakonie napojena na konkrétní protestantské společenství, lze totiž rozložit pomocné síly. Ne všichni senioři jsou osamělí, a tak je moudré, když se rodiny o své vlastní nejstarší postarají samy. A ti zbylí, kterým je potřeba pomoci, se mohou opřít především o studenty a singles. Náš sbor (či v katolickém prostředí farnost, tedy jedna jednotka společenství lidí kolem konkrétního kostela/modlitebny) má seznam dobrovolníků, kteří jen čekají na to, až někdo zahlásí, že něco potřebuje. Jsem vděčná za to, že fungujeme jako jedno velké společenství a že o sobě můžeme vědět. Jsem hrdá na každého dobrovolníka, který v těchto dnech nabízí svůj čas, ruce a nohy k pomoci v terénu.
Ano, jsem doma a pečuji o své nejbližší. Ale u toho mohu dát do trouby péct buchtu pro několik chlapů, mých přátel, kteří si ji neupečou, a udělá jim velkou radost. Až si pro ni přijdou, ve dveřích se pozdravíme a zpoza roušky si vyměníme úsměvy. A když chci, mohu se jako dobrovolník-psychoterapeut zapojit do pomáhající telefonické linky terapeutů a být nablízku ve sluchátku těm, kterým tato forma pomoci přijde vhod. Karanténa neznamená konec všeho, jen začátek hledání nových cest. Ty cesty existují a věřím, že s pohledem upřeným na Ježíše, v čiré lásce bude každá jedna cesta požehnaná. To přeji nám všem. Kéž v tento čas dobře rozlišujeme, co je podstatné a co ne, co přináší pokoj a úsměv a co ubližuje. A nezapomeňme, že už i dva vytvářejí atmosféru…
Kateřina Vávrová
Upraveno a publikováno s laskavým svolením redakce Křesťan dnes.
